Vítejte na našich stránkách

Název naší stanice Macushla [Makušla] je převzat z irského mo chuisle v překladu  ,,můj pulz" ,také použito ve výrazu  chuisle mo chroí (tep srdce) ,což znamená "zlato" nebo "miláčku"

Jsme začínající chovatelská stanice, která byla registrována letošního roku. Nacházíme se ve středních Čechách. Nyní vlastníme jednu vlkodaví slečnu Aibell Amelie Canisnat po domácku Roxy. Roxy jsme si pořizovali jako domácího mazlíčka. Ale díky chovatelce, která nás přihlásila na klubou výstavu WDK, jsme si vyzkoušeli, co výstava obnáší a nyní na ně rádi jezdíme. Také jsme absolvovali výcvikový kurz, zkoušeli agility a běhání za střapečkem. Roxy dělá společnici malá čivava jménem Sára a nalezený kříženeček Ben. Dále vlastníme mnoho hospodářských zvířat. Takže do výčtu našich aktivit můžeme zahrnout i pastevectví - které, ale opravdu po našich psích kamarádech nevyžadujeme.

Naši psi s námi žijí v domě, kde mají všude volný pohyb. Jezdí s námi na dovolené a bez nich si náš život vůbec neumíme představit :-) 

Láskou ke psům jsem takříkajíc byla postižená od mala. Můj první pes, kterého jsem dostala, se jmenoval Míša, byl to sněhově bílý špicl a neuvěřitelný blázen. Když nás opustil, pořídili mi rodiče kokršpaněla.  Bylo to krásné zlaté stvořeníčko, které nám doma prvních pár dnů pořádně probrečelo, ale pak si zvykla a pomáhala nám se setrou dělat doma lumpárny. Bessy provázela můj život celé dětství až do mojí dospělosti. Když se mi chýlilo k 18. narozeninám, začala jsem na rodiče opět zkoušet svoji žádost, že Bessy už je stará a už ji nemůžu brát na procházky a že bych si moc přála velkého pejska. Rodiče byli v tomto velmi zamítaví. Tvrdili mi, že bych Bessynce ublížila, kdybych si přivedla nového pejska. Pár dní po mých narozeninách přivedli mamce na obecní úřad nalezeného pejska. Byla to krásná černá fenka vlčáka. Měla jsem zrovna zkouškové období na vysoké a tak samozřejmě i dost času. Chodila jsem fenku pravidelně venčit a krmit po období, kdy byla dočasně na obecním úřadě. Vytiskla jsem letáky a obešla okolní obce, musel jí určitě někdo hledat. Ale týdny uběhly a nikdo se o ní nepřihlásil. Dala jsem jí jméno Ryta a samozřejmě si jí přivedla domů na stálo. Mamka s taťkou už ani nic nenamítali. Bylo to moje splněné přání k narozeninám a já s Rytou utvořila neuvěřitelně silné pouto. Byla mi vděčná, že jsem ji zachránila a svůj vděk mi prokazovala velkou oddaností, láskou a krásným přátelstvím, které může být jen mezi člověkem a psem. Musím, ale také přiznat, že jsem ze začátku velmi ranila Bessy, která do té doby vévodila našemu dvorečku. Dlouhou dobu na mě byla hrozně moc uražená. Uběhlo léto a spousta nachozených kilometrů s Rytou. Občas mi proběhlo hlavou, komu asi tak Ryta chybí? U koho bydlela? Byla totiž neuvěřitelně vycvičená, chodila u nohy, aportovala. Na konci léta se objevil neznámý muž u našich vrátek a nám se doma všem zastavilo srdce. Ano, opravdu se objevil její majitel. Teď stojí před námi, na mou Rytu volá Merry. Všem se nám vyvalily potoky slz. Pán řekl, ať se nezlobíme, ale že si ji odvede. Dal Rytě povel, ona se na nás všechny smutně podívala, Bessy olízla a přidala se ke kroku neznámého muže. Doma byla příšerná nálada. Všichni jsme si na ni za celé léto velmi zvykli. Po dvou hodinách doma zazvonil zvonek. Byl to opět ten muž s Rytou a s nějakými papíry v ruce. Běželi jsme ke dveřím. Pán nám řekl, že nemá srdce na to nám ji vzít, že si mezi tím pořídil jinou fenku a pokud tedy chceme, tak ať si jí necháme a předal nám i její rodokmen s očkovacím průkazem. To je příběh o tom, jak si mě můj vysněný pes sám našel. Opět běžely roky a z Ryty se stala také babička, která na procházky už neměla dost sil. A tak jsem zase započala diskuzi, že bychom si mohli pořídit dalšího pejska, který by ty naše babičky trochu oživil. Do diskuze už se zapojoval i můj přítel Vojta. Vždy se nám líbil irský vlkodav, ale měli jsme hodně pochyb o tom, jestli tak velké plemeno zvládneme. A tak jsme uvažovali ještě o výmarském ohaři. Opět bylo před létem a já jsem seděla v práci, kterou jsem měla brigádně a měla jsem zrovna volnou chvilku. Napadlo mě se podívat na inzeráty na vlkodavy. Vyběhl na mě inzerát Petry Mikynové, kde byly fotky několika štěňátek na zahradě. A já uviděla krásnou fenku, kterou jsem prostě musela mít. Všechny pochyby byly hozeny za hlavu a já měla jasno. Vojta v tu dobu byl pracovně pryč a tak jsem ho přesvědčovala hodiny po telefonu, že je prostě úžasná. Když nic jiného, tak se na ní musíme aspoň jet podívat. A jak to dopadlo? O víkendu jsme se jeli podívat a zároveň vyzvednout naší Aibell Amelie Canisnat.

Tímto začalo naše soužití s vlkodavem, které nám změnilo životy, a my jsme se do tohoto plemene zamilovali. Poznali jsme, že bez něžného obra si náš život neumíme již představit.